close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Čtenář tohoto blogu souhlasí s využitím své osobnosti pro účely černé magie a voodoo. Prosím, stvrďte komentářem.

Moje kamarádka je Naamah! Aneb o magickém hackingu

17. září 2010 v 4:39 | Allegor |  Kurz démonolatrie
Vážení přátelé, můj život se obrátil naruby. Dospěl jsem k částečnému osvícení a byly mi vyjeveny staré a vznešené pravdy. Všechny bych je přešel, aniž bych brvou hnul, jedna z nich mne však málem srdce rozervala, a jsem si jist, že můj život už nikdy nebude takový, jaký býval. Shledal jsem, ke své nevyslovitelné hrůze, že má dobrá kamarádka, na níž mi tolik záleželo, a o níž jsem (tedy, občas) uchovával tak vysoké mínení, je Naamah.
Aby bylo mezi námi jasno: Nemluvím o žádné z těch hodných Naamah, které se čas od času letmo mihnou biblickými knihami. Naamah, o níž je řeč, přichází na přetřes v Zoharu, a neživí se ničím jiným, nežli nejstarším dámským řemeslem; jinými slovy, je démonkou rituální prostituce.
Jak k tomu mohlo dojít? Směšně snadno. Má kamarádka, slečna A.K. (neplést s výrobním označením automatické zbraně sovětské výroby) byla, do jisté doby, skutečně slečnou A.K. Žila si spokojeně až do dne, kdy se stala obětí magického hackingu. Nemáte-li tušení, o čem je řeč, pak vězte, že se jedná o nejpodlejší formu magického útoku, zneužívající nezkušenosti invokatérů-začátečníků k veskrze mocenským a zištným záměrům, zkrátka k bezcitným výpadům po vzoru kapitána Silvera.
Otevřením okultního kanálu, jímž se invokatér noří do bezedných hlubin spirituální dimenze, stává se tento zároveň jednou z nespočetných entit, v této sféře se pohybujících. A, ovšem, také potenciální kořistí magických hackerů, ať již z řad mágů fyzicky žijících, či těch, kteří v magické sféře zanechali svou vlastní, zformovanou entitu, žijící nyní plnohodnotně mezi ostatními v celém tom neuchopitelném maelstromu.
Praxe magického hackingu, jak lze patrně vytušit, nabývá nejrůznějších forem, od vyzvídání informací přes implantování myšlenek až k tomu, co (nejen) římskokatoličtí exorcisté nazývají démonickou posedlostí, zápolíce, v upřímné snaze vypudit nějakého toho Beliala, s magickým egregorem zasvěcence dvanáctého kruhu Napoleona Bonaparta, dnes též Nicolase Sarkozyho (mimochodem, kdo žasne, že svým skřetím vzevřením i projevem zaujal nejen větší polovinu Francie, nýbrž i o hlavu vyšší půvabnou brunetku?).
Tedy, tak, jako je Barrack Obama hostitelem odkázané entity Bahá´u´lláha, stala se má kamarádka A.K. hmotným nástrojem nekalých rejdů té samé démonické potvory, která v minulosti ovládala například Jezabel, Salome, Lukrécii Borgiu, Matu Hari, a v současné době také poslankyni PS PČR Kateřinu Klasnovou-Bártovou. Smutné, že?
Celým srdcem toužíc ušetřit vás nenaptravitelných životních tragédií, apeluji na vaše magické dovednosti a zdravý rozum: Ujistěte se, nemáte-li tu čest s podobnou entitou, skrývající se za usměvavou tváří vašeho nejlepšího přítele, či snad dokonce blízkého rodinného příslušníka. Sledujte také bedlivě, nemění-li se některý ze čtrnácti krajů České republiky pozvolna v ostrov doktora Moreaua, či zda váš praktický lékař nevykazuje jisté rysy chování nikoliv nezaměnitelné s Josefem Mengelem.
Inu, snad nás nás ochrání velký Loki, který tomu všemu vládne z Hradu, posílen politickými zkušenostmi, nabyté v někdejším SSSR pod identitou Nikity Chruščova.


Pevný magický firewall vám přeje

Allegor
 

Břídilové z CIA, aneb proč stále žije Julian Assange?

23. srpna 2010 v 12:13 | Allegor |  "Úvahy" apod.
Celý svět žasne: Jakýsi odvážný chlápek jménem Julian Assange se nebál podstoupit souboj se zlotřilou vládní mašinerií světového agresora USA, založil si internetovou stánku s názvem WikiLeaks a zveřejnil 77 tisíc tajných dokumentů Pentagonu, zaobírajících se válkou v Afghánistánu. Většinou se trochu taktně zamlčí, že mimo to vážně ohrozil životy přinejmenším stovek agentů a jejich informátorů, kterých jména zcela bezostyšně zveřejnil také. Však co, stejně se jedná o imperialistický dobytek, řekl si možná, a ještě spíše si to řekne klasický evropský neo-bolševik.
Když jsem se o celé aféře dozvěděl i já, žasl jsem asi ze všech nejvíc, a dodnes žasnout nepřestávám. V posledních dnes proběhl prý pokus zdiskreditovat páně Assangeho projekt prostřednictvím jakéhosi pochybného obvinění ze znásilnění dvou žen, nepochybně zinscenovaným CIA, Mossadem a dalšími rozvědkami ve službách válečných štváčů Západu. Pochybuji sice vážně, že za krátkým mediálním porochňáním stál někdo jiný, než dvojice senzace a především chechtáků lačných paniček, i kdyby však přece: Dost ubohý a zejména pozdní pokus, pánové!
Podívejme se na celou kauzu trochu jinou optikou, než tou, skrze níž jej vidí a komentují samozvaně liberální Assangeovi obdivovatelé.
Co vlastně ten chlápek jménem Assange provedl? Zmocnil se objemného stohu tajných armádních materiálů, jejich znění vykřičel do celého světa a ještě se k celé akci, jak by řekl Jára Cimrman, drze přiznává. A teď: Jakto, že to za a) dokázal, za b) pořád ještě žije? Dopustil se přece činu, za nějž se kdykoliv a vždy v historii stínaly hlavy. Vyzradil vojenské tajemství, nechť zemře. Ještě v dobách studené války se uvažovalo přesně v těchto intencích. Co se to stalo, že dnes nechávají rozvědky postižených států pana Assangeho běhat vesele po svobodě, účastnit se recepcí a vychutnávat patnáct minut globální internetové slávy? Vidím tyto dvě varianty: Buď jsou hoši a holky z CIA takovou partičkou břídilů, že o panu Assangeovi do poslední chvíli nic netušili a dovolili mu stát  se mediální hvězdou, již pochopitelně tak snadno sprovodit ze světa nelze, nebo dostoupila kocourkizace euro-amerického světa již takové míry, že vyzraditelům armádních tajemství vlastně vůbec nic nehrozí.
Jelikož se bude dost možná jednat o kombinaci obého, neboť se stále zdráhám uvěřit, že by tajné služby USA zkrátka "jen" pracovaly tak neuvěřitelně lajdácky, zopakuji pouze svůj názor, že civilizace chovající se títmto způsobem si nezasluhuje vlastní existenci.
Postup fungující rozvědky v morálně fungující společnosti bych viděl asi takto:
Dříve, než si pan Assange stačil založit na vyzrazování vojenských tajemství byznys a stát se slavným, byl jednoho krásného rána při bleskové akci omráčen, naložen do auta a odvezen pěkně do ústraní k výslechu. Pomocí několika základních technik přesdržky z něj byl vytlučen jmenný seznam kompliců, kteří mu tajné dokumenty dodávali, a také přesný postup a trasu, jakou se tyto dostávaly od prvního zcizitele až do rukou pana Assangeho. Poté, co pan Assange vyžvanil úplně všechno, proběhla krátká porada, po níž bylo panu Assangemu - v případě, že je posera - předhozeno mizerných pár bankovek a doporučeno, aby po celý zbytek života držel hubu, a nebo - v případě, že je skutečně nebezpečným jedincem - vpravena kulka do spánku a tělo zakopáno na odlehlém místě. Jak prosté.
Tak, a teď si zkuste představit, jak by reagoval náš oduševnělý svět, kdyby CIA výše nastíněnou akci skutečně realizovala, a ono by se to nějak provalilo. Už to máte? To by bylo křiku, řevu, hysterie a možná i nových hnutí Ne...čertvíčemu, kvůli nimiž by v Moskvě možná museli uvolnit nějakých pár rublíků, původně určených na opravu střechy Kremlu.
Nedělá se mi dobře, uvědomím-li si, že takovýto postup v duchu ryzího pragmatismu, který by dokázal vymyslet a zrealizovat i Tonda Nováček s kamarády a který aplikovaly i Rychlé šípy na Bohoušovi z Bratrstva kočičí pracky, zní v dnešním pervertovaném lidskoprávním absurdistánu jako pohádka z tisíce a jedné noci. Přeci bychom nezkřivili zloději a vyzraditeli státního tajemství vlásek! To radši ať to odskáče pár agentů, ať se nám roztrhá nějaká ta informační síť, vždyť co, stejně to je všechno imperialistický dobytek. Dopřejme panu Assangeovi jeho patnáct minut globální slávy i roli hrdiny, který měl být zničen pomocí vylhaného svědectví dvou kamarádek ze Švédska, zajisté ve skutečnosti bezcitných agentek Sí Aj Ej, skrývajících v podvazcích kulomety. Vždyť se podívejte, jak si to ten malý chlápek s ulízanými vlasy užívá! Co bysme pro něj, v duchu čirého altruismu, neudělali? Vždyť lid zbožňuje romantické rebely... a nenávidí zlosyny buržoazního imperialismu.

Šťastnou medializaci vašeho lupu ze svodek BIS vám přeje
Allegor

Moje záhada (Blair) witch

16. srpna 2010 v 11:47 | Allegor |  Kuriozitky
Když jsem poprvé, nutno dodat s velkým očekáváním, sledoval tou dobou již legendární nízkorozpočtový hororový snímek Záhada Blair witch, podivoval jsem se - mezi jinými - těmto dvěma věcem: Zaprvé, jak se u toho filmu mohl někdo bát, a zadruhé, vzhledem k snahám o syrově realistické vyznění snímku, jak by mohl někdo někdy zabloudit v jednom lese, ze všech stran obklopeném silnicemi a civilizací. Zatímco první otázka zůstane tajemnou asi navždy, odpověď na druhou jsem již nalezl, a to dokonce skrze vlastní zkušenost.
Stalo se to včera dopoledne. Ráno jsem, jako mnohokrát, vyrazil na běžný trénink do nedalekého lesa, rozkládajícího se na březích řeky Doubravy, jímž jsem se na posledních pár let naběhal určitě hodně přes tisíc kilometrů a který, jsa obklopen naprosto ze všech stran silnicemi, městečky a vesnicemi, protkán hustou sítí turistických cest a měříc v nejširším místě ne více pěti kilometrů, představuje prototyp přesně takového lesa, o němž bych až do včerejška řekl, že v něm zblouditi zkrátka nelze.
Prvních půlhodina tréninku se odbývala v duchu ryze všedním. Proběhl jsem pár ulic, vklouzl do lesa, protáhl se a nasadil poměrně svižné tempo, tedy, vztaženo k plánům na nějakou tu vyšší porci kilometrů. Jelikož mě za necelý měsíc čeká dosti náročný krosový maraton a nějaká ta čtvrthodinka běhání navíc tedy rozhodně neuškodí, rozhodl jsem se brzy uhnout z obvyklé trasy a prozkoumat cestičky, jež jsem až doposud pravidelně míjel bez povšimnutí. A právě zde se započalo mé soužení.
Nějakých dvacet minut jsem se ještě poměrně bezstarostně proháněl úvozy, kličkoval mezi kalužemi, kousek si střihl i po okraji posečeného lánu a nepřipouštěl si, že bych snad nalézt cesty zpět. Ovšem ve chvíli, kdy jsem asi u třetí cesty shledal, že tohle také vskutku není ta moje, vkrádal se mi již pozvolna do hlavy červík pochybností. A nezůstalo jen u červíka, neboť vinou skutečně obludného dusna a mé ne právě vhodně strukturované ranní stravy jsem brzy pocítil první příznaky malátnosti, dehydratace a nedostatku glukózy, a poté, co mne nazachránila blesková porada s osamělým houbařem, byl jsem tíhou okolností přinucen trénink přerušit.
Porost houstl, já se prodíral kopřivami okolo stejného záhybu řeky,u něhož jsem se nacházel před deseti minutami a o němž jsem jen velmi matně tušil, na jakém úseku toku se vlastně vine a toužebně vyhlížel polorozpadlou dřevěnou lávku, která přeci tady někde odnepaměti byla. Namísto toho však po obou březích zpíval liduprázdný lužní les a já začal zcela vážně přemýšlet o rusalkách a bludičkách. Vytvořil jsem si v hlavě schéma, jak postupovat v případě setkání s paranormálním jevem a po něm. Především jsem se pevně rozhodl neopouštět skeptické pozice, výskyt jakéhokoliv zjevení připsat hypoglykemickému šoku, jakoukoliv interakci s tímto živému snu po ztrátě vědomí a tělesné následky pádu do trnitého lesního podrostu, který se skutečně občas podobal spíše než travinám u Doubravy ostatným drátům na Sommě.
Vyškrábal jsem se z údolí na lýtkům přeci jen přátelštější plošinku a pevným krokem nabral směr nejbližší obraj lesa, skálopevně rozhodnut přímou cestou za nosem dospět do nejbližší vísky, kde konečně zjistím, kam jsem se to vlastně u všech čertů dostal. Občas jsem, pravda pociťoval jisté prázdno v očích, mlhavost myšlenek a nutkání kráčet raději s rukama nataženýma přes sebe, zůstával jsem však, jak dnes světáci říkají, pozitivní. Do chvíle, než ke mně začaly hned z několika stran slabě doléhat jakési podivné zvuky, nebezpečně připomínající ženské hlasy. Tehdy jsem se již zcela upínal k víře, že se naše doubravská čarodějnice podobá spíše Le belle dame sans merci ze slavné Keatesovy balady, než ježibabě z pohádek bratří Grimmů . Vpravdě jsem se loučil se životem, a když jsem spatřil u cesty stál opuštěnou škodovku, imaginárně jsem smekal i na počest jejího nebohého šoféra.
Jak to dopadlo? Nu, jak vidíte sami, dobře. Zachránil mě totiž povahový rys, který v severní Americe patrně tolik neznají a to česká pivamilnost. Jakýsi altruistický turista totiž ku blahu všech zavěsil kdysi na jeden ze smrků dřevěný směrovník, značící cestu k toužebně hledané lávce a především k vyhlášené restauraci "Na křížovce", jejíž polohu mám vtesanou do paměti dlátou Michallangelovým. A právě na ten smrk jsem ve chvílích nejtěžší strasti narazil, a připadal si jako starodávný námořník, jenž v mlze spatřil světlo majáku na Rhodu.
Co dodat? Veden českou pivní solidaritou a intuicí, dobral jsem se po oné "hostinské" stezce bezpečně známého okraje lesa, znovu nalezl pevnou půdu pod nohama a posledních několik kilometrů domů si dokonce i doběhl. Čarodějnice mohla mezi akáty a kapradinami jen zhrzeně kroutit čelistí: Kampak na nás, na pivrnce!

Proto užívejte léta plnými doušky, a nechť se vám vyhnou zvětralé sudy!


Allegor von Brauhaus
 


Mír, mír mír...jako hajzlpapír!

9. srpna 2010 v 19:19 | Allegor |  "Úvahy" apod.
Výše uvedeným sloganem se prezentovaly legendy českého undergroundu, Plastic people of the universe, v době, kdy nervy zkoušející plkání o míru tvořilo neodmyslitelnou součást agendy bolševického absurdistánu, táhnoucího se z Berlína na Čukotku, čs. lidová armáda si máchala nosy ve vojenských přípravách a Milan Paumer asi nedoufal, že se ještě někdy podívá, jak vypadá atlantik z východního břehu.
Já tohle píšu v době, kdy plkání o míru tvoří páteř agendy jakože občanských iniciativ placených Kaddáfí ví odkud, profesionálové z české armády nasazují krk v Afghánistánu, aby jim bylo doma nadáváno do vrahounů, a Milan Paumer, který se na ten atlantik od východu nakonec přeci jen podíval, přičemž si nadávek vyslechl, že by jednomu praskla hlava, v úctyhodném věku zemřel.
Odešel tak člověk, který působil mezi stády světobolných mírotvůrců jako mimozemšťan z galaxie gama, nejlépe takový ten krvelačný predátor - nepřítel lidstva, a naše republika se stala zase o něco víc homogenním...kašpárkovem.
Názornou ukázku nám předvedli pánové (možná i nějaké ty dámy) z věhlasné mírotvorné iniciativy Ne Základnám, která sice uvědomněle nese nad svým šikem prapor Ghándího, v pomyslné arše úmluvy však nepochybně schraňuje Marxův Komunistický manifest. Žádné zařízení americké armády tu nechceme, američany my neradi, jsou zlí, střílí po lidech. Tedy stejný, na švejkovském paradigmatu vystavěný mustr, podle nějž se měli izraelští vojáci na palubě turecké lodi nechat zmlátit železnými tyčemi, bratři Mašínové měli pokladníkovi, co na ně zamával revolverem, na oplátku zamávat květinkou, a východoněmecké vojáky pěkně poprosit, zda by si nemohli s baťůžky na zádech vyšlápnout do Berlína. Hurvínek si možná válku představoval všelijak, ale s Drsňákem se, jak známo, ani on, ani Mánička vůbec nepárali.
Čerstvou demonstraci mírotvorného blábolení předkládá zbožný katolík Daniel Bartoň ve svém článku, uveřejněném na portálu www.christnet.cz (zde: http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=299&zamysleni=true ), v němž barvitě líčí své zážitky z výletu do Hirošimy, přičemž to celé dojemně balí do poselství protijaderného aktivismu. Páně Bartoňův článek vybírám, neboť na poměrně malé ploše textu názorně představuje způsob myšlení a argumentace bojovníka za světový mír a odzbrojení, a to způsobem jednak značně exponovaným, jednak otevřeně naivním.
Obzvlášť důležitý prvek, jenž by rozhodně neměl zůstat nepovšimnut, tvoří absence jakékoliv skutečné politické analýzy či bilancování. Nedozvíme se nic o plusech a minusech atomového útoku na Hirošimu z hlediska vojenské strategie, nečteme vůbec o válečném vývoji, který útoku předcházel, nepadá ani zmínka o alternativních řešeních, která se tehdy prezidentu Trumanovi nabízela, zejména tedy o pozemní invazi. Namísto toho servíruje pan Bartoň srdcervoucí dojmy ze setkání z hibakušou (nejte-li právě zběhlí v dějinách Druhé světové války, vězte, že tak se v Japonsku nazývá přeživší jaderného útoku), a jazykem hodným závěrečného poselství špatného hollywoodského blockbusteru apeluje na čtenáře, aby se také oni zapojili do světové kampaně pro jaderné odzbrojení. Jak prý můžeme nazývat zárukou míru něco, co způsobilo tak strašné utrpení. Jak můžeme něčím takovým hrozit. Pro všechny ty mrtvé...
Bezpečnostní politika se však, naštěstí, liší od plytce světobolného básnění protiválečných iniciativ asi tak, jako Dostojevského Zločin a trest od Esmeraldy. Máme-li mít na zřeteli vojenské zabezpečení země, neotevírá se místo pro slzy a sentimentální hořekování. Zajímá nás velmi zjednodušeně tohle: Kde se nacházíme? Co máme k dispozici? Kde se nachází potenciální agresor? Co má k dispozici on? Kde se nachází potenciální spojenec? Jaké trumfy ten může vytáhnout? Jak zajistit výhodou alianci se spojencem? Čím do této aliance přispějeme? Tyto a podobné otázky hrají v bezpečnostní politice klíčovou roli, ne vzdychání uprostřed hirošimských trosek, ne pláč nad mrtvým tělíčkem iráckého děvčátka. Uvědomme si, že ve válce se zkrátka střílí, a to tak, že po lidech. A uvědomme si, že válka bez civilních obětí z tecnického hlediska je a patrně ještě nějakou dobu bude po čertech divokou science fiction. Skutečnost se má tak: Za dobu existence jaderných arzenálů nevypukl konflikt, který by se svým rozsahem byť přiblížil běsnění první či druhé světové války. A že se za ta léta našlo nějaké podhoubí. Studená válka nepřerostla v horkou - a to je fakt vcelku snadno doložitelný z historických pramenů - díky síle jaderných arzenálům mocností NATO a Varšavské smlouvy, která by v případě rozpoutání boje nutně vedla k vyhlazení převážně většiny lidské populace, čehož si byly obě strany vědomy. Jaderné zbraně svou roli strašáka plní velmi dobře.
Nikoliv odzbrojování velmocí je otázkou, která by aktuálně ležela na pomyslném atomovém stole. Skutečné nebezpečí představuje šíření nukleární výzbroje do rukou států, řízených všehoschopnými šílenci, a do rukou na ně napojených teroristických buněk. To, co západ prováhal v případě Severní Korey, by rozhodně neměl zmeškat, pokud jde o Írán, Sýrii a další nepřátelsky orientované režimy, které se stávají reálnou hrozbou přímo úměrně s vývojem svých programů obohacování uranu. Běží přesně o tytéž režimy, kvůli nimiž bychom - mimo jiných  - potřebovali nějakého toho spojence, který, až nám zase jednou poteče do bot, bude doopravdy střílet. Samozřejmě, že po lidech.

Kam dál